NakupniCentrum.cz

Sólstafir - Svartir Sandar

30. října 2011 v 10:10 | sicmaggot.blog.cz |  Recenze

Sólstafir je jedna z těch kapel, které stojí mimo veškeré dění na scéně, o nic se nestarají a jen si dělají tu svou neotřelou muziku. Zrovna v jejich případě se to dá brát takřka doslova - a to ne jen díky jejich islandské "izolaci", ale i kvůli samotné hudbě, stěží zařaditelné směsici psychedelického rocku, metalu, severské melancholie, unikátní islandské zádumčivosti a lehounkého oparu black metalu, jakožto pozůstatku z dřívějších dob, který je však v jejich tvorbě desku od desky méně a méně znatelnější.


Dalo by se říct, že novinka "Svartir Sandar" v tomto trendu pokračuje a na první poslech je zřejmé, že rozvíjí to, co začalo už s nahrávkou "Masterpiece of Bitterness" a naplno propuklo na minulém veledílu "Köld". Důležité je, že v případě Sólstafir se ale nejedná o neustále omílání jednoho schématu na pár různých způsobů, kapela se na své cestě neohlíží zpátky, ale jde pořád dopředu. Ten progres mezi jejich jednotlivými deskami je zcela přirozený, nenásilný. Pokud jste na tom podobně jako já a tu cestu společně se Sólstafir šlapete už od "Masterpiece of Bitterness" (přece jenom, debut "Í Blóði og Anda" byl trochu někde jinde, ačkoliv i na něm je už v náznacích slyšet to, kvůli čemu začali být Sólstafir později považováni za výjimečnou skupinu, kromě toho právě z něj pramení onen pozůstatek black metalu, čili ta kontinuita začíná vlastně už od něj), přijde vám ten jejich žánrový posun na ose "Masterpiece of Bitterenss"-"Köld"-"Svartir Sandar" zcela samozřejmý - asi jako když jste doopravdy na cestě a krajina se kolem vás postupně mění. Na rozdíl od obrovské spousty jiných dnešních formací Sólstafir na své hudební pouti nechodí neustále v kruzích, ale pomalu putují neustále kupředu za horizont. To samozřejmě někomu vyhovovat může, někomu nemusí. Lidé, kteří nemají rádi překvapení a očekávají, že jejich oblíbené skupiny budou hrát pořád to samé dokola, budou mít s těmito Islanďany nejspíš trochu problém, ačkoliv já osobně i myslím, že zrovna Sólstafir hrají už sami o sobě takový druh hudby, že budou oslovovat spíše otevřenější posluchače, díky čemuž asi nikdo nebude mít vyložený problém s tím, že "to nezní jako 'Köld'". Že zcela viditelně bylo "Köld" rozhodně lepší než "Svartir Sandar", to už je samozřejmě věc jiná, k tomu se ovšem ještě dostaneme později…

Abych to však převedl do trochu lidštějšího jazyka, na "Svartir Sandar" lze cítit ještě o něco větší příklon k rocku a k psychedelii. Paradoxně se však nejedná o tak těžké sousto jako jeho dva předchůdci, naopak je to nejspíše hudebně nejpřístupnější materiál, jaký kdy Sólstafir prozatím stvořili. Samozřejmě, přístupný pouze v rámci tvorbě samotné kapely, v kontextu celé scény si k oné přístupnosti račte domyslet hodně velké uvozovky, neboť pro běžného posluchače metalového mainstreamu nejspíš dlouhé islandské opusy nebudou tak úplně lehce stravitelné, ačkoliv se na poměry Sólstafir jedná o vcelku lehké skladby.

Přese všechno však mohou mít se "Svartir Sandar" trochu problém i příznivci Sólstafir, kteří jsou už předem připravení na to, že dostanou něco trochu neotřelého. To však není dáno oním neustálým posunem, a už vůbec ne oním nezvyklým stylem hraní, jako spíš tím, že ne úplně všechno je na novince tak, jak by mělo být - myšleno z hlediska kvality jednotlivých skladeb. Nechápejte mne špatně, stále je to velice skvělá věc s některými naprosto dech beroucími momenty, ale vcelku brzy se člověk začne ptát, zdali si tentokrát Sólstafir neukousli sousto větší, než jsou schopni polknout. Mluvím samozřejmě o nepřiměřeně dlouhé délce, přesahující 77 minut, což je dle mého názoru moc. Na jednu stranu jak "Masterpiece of Bitterness", tak "Köld" měly také 70 minut, ale v jejich případě byla celá hrací doba vyplněna úchvatnými nápady takřka v každé vteřince; oproti tomu na "Svartir Sandar" je bohužel cítit, že některé pasáže či dokonce celé skladby jsou zde prostě a jednoduše navíc a působí spíše vycpávkově, jako vata. A to rozhodně není něco, na co bych byl od Sólstafir zvyklý a na co bych si zvykat chtěl. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Islanďané neměli moc velké oči, nechtěli mermomocí stvořit tak předlouhý počin a namísto toho radši z obou disků sebrali ty nejlepší nápady, koncentrovali je pouze na jednu placku (tj. hrací doba by se pohybovala okolo 40 minut), měli bychom co dočinění s dalším naprosto fantastickým opusem. Takto ovšem "Svartir Sandar" působí lehounce rozmělněně - zatímco na "Köld" byly posluchačům výtečné pasáže předkládány neustále, na "Svartir Sandar" na ně posluchač musí čekat, přičemž ty mezery jsou vyplněny ne doslova slabším materiálem, ale materiálem, který dle mého mínění v mnohých případech tak úplně nedosahuje standardů Sólstafir.

Co si má z této recenze odnést čtenář? Shrnul bych to asi následovně: "Svartir Sandar" je stále velice dobrá deska - už jen díky nesporné výjimečnosti samotného zvuku jejích autorů, avšak přesto je zároveň mírným zklamáním kvůli tomu, že kvalitě svých předchůdců jen kouká na záda. Kdo se se Sólstafir doposud nepotkal, ten bude nejspíše ze "Svartir Sandar" unešen; kdo se s nimi potkal, ten mi jistě přitaká.

Tracklist:
Disc I:
01. Ljós í Stormi - 11:35
02. Fjara - 06:39
03. Þín Orð - 06:20
04. Sjúki Skugginn - 05:07
05. Æra - 04:53
06. Kukl - 05:08
Disc II:
01. Melrakkablús - 09:58
02. Draumfari - 03:40
03. Stinningskaldi - 01:15
04. Stormfari - 03:37
05. Svartir Sandar - 08:21
06. Djákninn - 10:51

Zdroj: http://sicmaggot.blog.cz/


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 23:47 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama